Genialita literárního stylu Johna Michaela Greera spočívá možná v tom, že při kritice industriální společnosti využívá metody systémového myšlení natolik citlivým a vytříbeným způsobem, že je schopen neustále držet v zorném poli svého zájmu životní svět prostého člověka, jeho starosti a problémy, na jejichž řešení hledá originální recepty, které jsou mnohdy jen oprášenými tradičními návody. Potvrzuje to i jeden z jeho posledních příspěvků, jehož překlad se nedávno objevil na Britských listech pod názvem Jak přežít ve světě nemrtvých peněz. Greer v něm poukazuje na jeden z opomíjených objevů dvacátého století, totiž na fenomén zahrádek coby kolektivní reakce na krizi.

Vytváření komunit

Pokud máme toto slovo používat smysluplně, musíme je ohraničit na skupinu jednotlivců, kteří se naučili spolu upřímně komunikovat, jejichž vztahy jsou hlubší než jejich předstíraná vyrovnanost; u nichž se vyvinula jakási příznačná oddanost společné radosti a smutku a těšení se jeden z druhého a přijímání stavu druhého za vlastní. V komunitě existuje povšechnost. Je otázkou nejen zahrnutí rozdílných pohlaví, ras a víry. Zahrnuje také celou škálu lidských emocí.

Skutečně fungující komunita se bez sporů, diskusí a kompromisů neobejde. Záměrně vytvářená komunita musí uplatňovat místní demokracii. Tedy princip, že každý člen komunity může ovlivnit její fungování a že všechna důležitá rozhodnutí je potřeba dělat na základě konsenzu členů komunity.

Základem každé ekovesničky je vždy komunita lidí. Lze vlastně říci, že ekovesnička je skupina lidí, kteří chtějí vědomě vytvářet a rozvíjet takové vztahy k sobě navzájem, k lidem mimo ekovesničku a k okolní přírodě, aby tyto vztahy byly trvale udržitelné.