Chci se odstěhovat na vesnici a neudřít se tam. Na radu jednoho starého sedláka, za kterým chodím pro rozumy, jsem si našel a přečetl knihu předválečného československého národohospodáře Ladislava Karla Feierabenda „ZEMĚDĚLSKÉ DRUŽSTEVNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU DO ROKU 1952“ Knihu jsem přečetl doslova jedním dechem, je velmi čtivě a poutavě napsána. Zažil jsem díky ní doslova šok, dozvěděl jsem se věci, které jsem ani netušil, a to přesto, že jsem se narodil a vyrostl na vesnici. Doporučuji tuto knihu k přečtení každému, kdo uvažuje o důstojném, pohodlném a spokojeném životě na vesnici. Není třeba vymýšlet nic nového, jen se poučit u našich předků a využít techniku a znalosti, které jsme od té doby vytvořili a získali.
České družstevnictví, tedy to skutečné, ne komunistické, už od dob Rakousko-Uherska spočívalo na zásadách: Každý na svém a za své, a co se nevyplatí dělat samostatně, na to se spojím se sousedy. Vše podle pravidla "Dobré účty dělají přátele". Tato družstva nebyla založena kvůli zisku, ale kvůli úspoře práce, času a peněz. Družstva vznikala přirozeně a samovolně, reagovala na skutečné každodenní potřeby zemědělců a rozšiřovala se tak, jak stoupala vzájemná důvěra mezi členy družstva. Jako příklad mohu uvést mletí obilí a pečení chleba..
Mletí obilí byla vždy složitá a náročná práce. Po vzniku velkých strojních mlýnů zbyly v české krajině nadbytečné vodní mlýny. Několik družstevníků si takový mlýn koupilo a začali si sami mlít mouku, šrot, krupici.. Fungovalo to, ušetřili čas, práci, cestu do vzdáleného mlýna a peníze, které by museli za semletí obilí zaplatit. Pečení chleba také bylo hodně pracné a složité. Příprava kvásku, zadělání mouky, kynutí, a především, musela se důkladně roztopit pec, která pak chladnula několik dní. Takže se peklo maximálně jednou týdně. Proto se družstevníci, nyní už spoluvlastníci mlýna, nakonec v hospodě u piva dohodnuli, že opraví pec, která je ve mlýně a zkusí nejen společně semlít mouku, ale upéci společně chléb.. A tak i učinili. Brzy měli každý den čerstvý chléb, housky, buchty. Brzy se do mlýna naučili chodit i kolemjdoucí pocestní a sousedé, kteří nebyli členy družstva. Přilákáni opojnou vůní čerstvého pečiva nakupovali.. Družstevní mlýn s pekárnou najednou začal i vydělávat.
Zemědělce vždy velmi trápily nízké výkupní ceny obilí. Bezprostředně po sklizni překupníci, ale i mlynáři a pekaři vykupovali obilí hodně lacino. Kdo potřeboval hotovost, splakal nad výdělkem.. Pravda, každý měl vždy pár pytlů obilí pro své potřeby ve stodole, ale když už tu byl ten společný mlýn.. Opravili tedy stodolu ve mlýně. Pak někoho napadnulo, že by se na vodní náhon mohla připojit i mlátička a mlýnek na posklizňové čištění obilí. Postupně tak vzniklo místo pro společné zpracování a uskladnění obilí, kde si část sklizně každého družstevníka počkala na dobu, kdy mlynáři a pekaři byli ochotni za obilí zaplatit příznivější cenu. Družstevníci tak už nemuseli obilí mlátit ve své stodole cepy a čistit od plev a plevele lopatou – vějicí. Velkou část úrody tak zpracovali nebo i prodali společně, ušetřili svou práci a společně prodali výhodněji. Brzy začali společně nakupovat i osivo a hnojiva, opět ušetřili. Nakonec se z původní stodoly stal velkosklad všeho na vesnici potřebného, a to od osiva až po motyky a benzín.
Do komunistické kolektivizace vesnice tak existovaly družstevní mlýny a pekárny, mlékárny a sýrárny, lihovary, škrobárny, ale také třeba takové speciality jako byly sušírny čekanky (Čekanka - cikorka - kávovina, dnes známá jako Melta). Dokonce i elektrifikaci vesnic zajistila ze 2/3 elektrifikační družstva, která se složila na transformátor a natahala po vesnici dráty.. Cílem těchto družstev bylo zajistit ve své vesnici elektřinu. Tu nakupovali za velkoobchodní ceny a prodávali ji svým členům za nákupní cenu. Některá družstva si i postavila vlastní malé elektrárny. Opět žádný kšeft pro pár vyvolených, ale úspora peněz pro všechny.
Zemědělci tak za pár let od nákupu zpustlého mlýna vlastnili sklady na obilí, které byly vybaveny technikou na čištění a sušení obilí, společně nakupovali stroje, náhradní díly, hnojiva a další agrochemii. Sdružovali se dokonce i na mezinárodní úrovni, běžné byly celé lodní náklady ledku z Chile, které byly zakoupeny společně. Zajišťovali si společnými silami i prodej velké části vlastní produkce a nakonec i zásobování vesnice spotřebním zbožím. Tato nákupní a skladištní družstva nebyla zaměřena na zisk, ale na spolupráci a úspory při nákupu a zpracování. Z i přesto vytvořeného zisku vytvářely rezervní fondy, které sloužily na zvelebování obce, nákupy strojů na zpracování další produkce. Tato družstva nakonec i zaměstnávala řemeslníky, třeba na opravy zemědělské techniky či obsluhu složitých a drahých strojů, které družstvo vlastnilo.
Tedy, družstevní spoluvlastnictví je i dnes cesta, jak se na vesnici neudřít a vybudovat fungující obec lidí, kteří mají společné názory a cíle. Fungovalo to skvěle, dokud se do toho nenacpali komunisté. Ti zdiskreditovali slovo „družstvo“ do té míry, že dnes lidé opět dělají vše sami a nikdo nikomu nevěří.. Tuto velice zajímavou a užitečnou knihu vydalo vydavatelství Stehlík z Velvar. Našel jsem tam více zajímavých a užitečných knih. Až si je přečtu, napíši o nich pár řádek.
Zdroj: http://www.knihystehlik.eu/knihystehlik/eshop/27-1-Zemedelstvi-a-lesnictvi/0/5/19-ZEMEDELSKE-DRUZSTEVNICTVI-V-CESKOSLOVENSKU-DO-ROKU-1952
diskuze: http://preppers.cz/forum/index.php?topic=395.0
